Jiří Přibáň

právní filozof, soudce Ústavního soudu >> V roce 1989 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde roku 1997 habilitoval a v roce 2002 získal profesuru v oborech teorie, sociologie a filozofie práva. Od roku 2001 působí na Cardiff Law School, University of Wales, od roku 2006 jako profesor. Přednášel také na dalších univerzitách, například na Stanfordově univerzitě, New York University, University of California, Berkeley, Katolické univerzitě v Lovani a řadě dalších zahraničních univerzit. V současné době vede právně-sociologické centrum na Univerzitě v Cardiffu (Centre of Law and Society), na jehož založení se významně podílel. V červnu roku 2024 byl jmenován soudcem Ústavního soudu ČR.

Jiří Přibáň vystoupí na panelu I: Smíření a naděje v současné společnosti.

Základním znakem lidské kultury je skutečnost, že lidé mohou existovat jen jako etické bytosti. Člověk se nemůže zaobírat otázkou smyslu života bez toho, že by se zaobíral nejen smrtí, ale také tím, jak lidé umírají a navzájem se připravují o své životy ve válkách i jiných formách vraždění a zabíjení. Jsme jen nahodilé výtvory evoluce, nebo završením kosmického řádu? Jsou naše hodnoty relativní, zatímco existence má absolutní povahu? Jak se z prostých faktů včetně holého života stávají hodnoty, pro které stojí za to nejen žít, ale také umírat? 

Smíření v časech války

Člověk existuje jako etická bytost, ale současně si ve válce i jiných formách násilí uvědomuje svou fyzickou i animální podstatu, ve které se koncentrují všechny projevy života včetně smrti. Tento paradox způsobuje, že člověk na válečné frontě se musí starat o holé přežití a základní fyzické starosti o jídlo, pití nebo spánek a teplo. Ve válce se tak skutečně zjevují otázky, které v dobách míru mají na starosti teologové. Proto je válka takovou příležitostí pro všechny šarlatány a falešné proroky, kteří slibují, že v boji se ukáže pravá podstata existence nějakého národa, náboženství, civilizace atd. Vítězství jako kdyby ospravedlňovalo boj, což je jedna z nejtemnějších představ politického romantismu. Tím se zatemňuje smysl války, kterým je a vždy musí být obnovení spravedlivého míru a společně s ním i etiky smíření. V tom spočívá celá doktrína spravedlivé války. Ani církevní otcové tak nevnímali válku jako apokalypsu, ale naopak jako narušení řádu tohoto světa, jehož smyslem je ustavení míru.

Jak připomíná Erasmus Rotterdamský ve své rozpravě o vedení války s Turky, do jakékoli války bychom se vždy měli pouštět s nechutí, protože "krutost je společnou zábavou všech válek". To však neznamená, že bychom každou válku měli fundamentalisticky odmítat jako absolutní zlo nebo Boží trest, nebo naopak se zběsile pouštět do války s touhou povraždit co nejvíc nepřátel. Erasmus se v této rozpravě pustil do otevřené polemiky s Martinem Lutherem, pro kterého bylo válečné tažení Turků trestem za zločiny křesťanů, a proto ten, kdo by mu chtěl vzdorovat, by odporoval Boží vůli. Proti takovému fundamentalismu a fatalismu Erasmus postavil humanistickou podmínku, že pro válku musí existovat zákonný důvod a nesmí ji vést touha po pomstě a zničení protivníka, která by zapovídala jakékoli smíření s nepřítelem. Na válce není nic obdivuhodného, protože, jak Erasmus poznamenává, "válčení je totiž záležitost nutná spíše než šlechetná."

To je převratná myšlenka, protože válka se tradičně považovala za činnost hodnou obdivu a vyznamenání, zatímco Erasmus ji chápe jako cosi, čeho bychom se měli vyvarovat a k čemu bychom se měli uchýlit jen tehdy, když neexistuje jiná možnost. Ve válce se totiž rozpoutávají tyranské touhy, které se mohou snadno obrátit i proti těm, kdo vedou válku za spravedlivou věc.