Dalibor Špok

psycholog a publicista >> Po absolvování magisterského (2002) a doktorského studia (2008) psychologie na Masarykově univerzitě v Brně se nejprve věnoval vědě a výuce psychologie (Psychologický ústav Akademie věd, Fakulta sociální studií MU). Později se naplno zaměřuje na psychologické poradenství, psychoterapii, vzdělávání a popularizaci psychologie. Absolvoval psychoterapeutický výcvik v Gestalt terapii.

Pomáhá klientům v oblasti osobního růstu, profesní změny a seberealizace, včetně intelektově nadaných dospělých. Zabývá se také propojením psychologie a změn v oblasti práce, nových technologií, sociálních sítí, kultury, médií, politiky a společnosti – s důsledky, které přinášejí pro naši každodennost a životní volby v současné postfaktické době. Na tato témata také publikuje a vystupuje v médiích.

Dalibor Špok bude hostem panelu II Cesty ke smíření a naději.

Mnozí chápou naději a smíření jako jakési následky snadného života („neměl to nikdy těžké, tedy umí dětsky doufat“, „nemusí se smiřovat s obtížným, proto mu to nečiní problém“). Není to ale tak, že naději „umí“ právě spíše ten, kdo ji musí aktivně budovat proti beznaději (životním nehodám)? Že smířit se s těžkými situacemi nebo bezprávím dokáže spíše ten, kdo už se vícekrát spálil, nikoli kdo se bojí, že by se snad mohl ušpinit, kdyby život nežil podle předepsaných pravidel?

Určitě zde hraje roli také naše dětská zkušenost s laskavostí rodičů. Ale hluboká dospělá naděje roste jedině z „humusu“ zklamání a pádů. Teprve v konfrontaci s naší nízkostí a omezením zjistíme, že na všechno nestačíme. Pokud si nestačím, začínám hledat zdroje podpory jinde. Naděje a smíření je zkušenost, kterou plně zažijeme (nebo jsme ochotní udělat) jen tehdy, když už nám v rukou mnoho nezbývá. Takovou proměňující vzpomínku na humus pak nazýváme pokorou (tedy humilitas). Pokora není nějaká submisivní poslušnost. Je to vědomí, že nejsem tak důležitý, abych se nepotřeboval s mnohým smířit, ani tak perfektní, abych někdy nemusel prostě jen doufat.